Březen 2015

Chlapeček Bruto

31. března 2015 v 18:47 | Rypouška |  Příběhy, které se můžou stát
,,I ty Brute, ty si také vyčistíš zuby!"
,,Ale mami, mě to tooolik nebaví!"
,,Bez diskuzí! Zoubky si čistit musíš. Jinak budeš mít kazy! A to bys přece nechtěl."

Bruto se tedy pomalu odšoural do koupelny, za sebou vlekl svého zeleno - žlutého plyšového králíka, kterého nejraději cucal pod peřinou.

Bruta nikdy nebavilo čistit si zoubky. Bylo mu to jedno, jaké je bude mít. Ale maminka byla zdravotní sestra, tak jí to jedno nebylo.

Na svého synka hodně dobře dohlížela. Musel si čistit zoubky, i když nechtěl.

Bruto si při čištění vždycky přestavoval, že zubní kartáček je nebezpečný had a pasta je jeho jed. Tak ho to vždy více bavilo.

Mamimce bylo vždycky divné, co je to za podivuhodné zvuky.

Jednou se malému Brutovi nechtělo vstávat do školky. Maminka ho šla jako vždy vzbudit.

,,Nech mě mami!" zařval Bruto.
,,Ale Bruto, do školky musíš jít!" naléhala na něj maminka.
,,No tak dobře... ale zuby si čistit nebudu!"

Ale budeš, pomyslela si maminka.

Věděla, že když si Bruto nebude chtít vyčistit své zoubky, je to s ním těžké. Ale modelína na něho vždy zabere. Když mu dá maminka modelínu, Bruto udělá cokoliv.

A tak se i dnes stalo.

Bruto vstal od snídaně. ,,Jdu do školky, pojďme už."
,,Ale broučku, co zoubky? Nechtěl bys zabalit do školky i pořádný kus modelíny?"

Bruno okamžitě vstal a hned už byl v koupelně.
Na modelínu se vždy moc těšil. Rychle, ale důkladně si vyčistil zoubky. Teď ho to docela bavilo!

Ale co modelína? Sem s ní!

Maminka mu dala do školky modelínu a společně vyrazili.

Na Bruna to taky došlo, zoubky si čistit prostě musí. Ale toho víc se bál zubaře. Vždycky se bál, že mu bude vrtat zub. Ale zubař ho ujistil, že když si správně bude čistit zuby, žádný kaz mít nebude. A to Bruta přesvědčilo na čištění zubů.

Teď už ho to docela baví a zubaře se nebojí.

Článek je zařazen k tématu týdne ,,I ty Brute?".

Podivné zvíře

29. března 2015 v 10:41 | Rypouška |  Poezie
Viděl jsem zvířátko,
bylo jak poupátko.
A to zvíře,
nevěříte,
bylo podivné.

Podivné jak divný mrak.
Podivné jak velký drak.
Podivné jak kapky deště,
copak to bude ještě?

Nevíme.

Nevíme nic.
Proto máme bič.
Aby jsme byli v bezpečí.
A on na nás neječí.

Bylo to chlupaté.
Bylo to huňaté.
Uši mělo velké.
Copak to bude?
ZAJÍC!

On není nebezpečný.
On jenom nechodí na oční.
On nosí veliké brejličky
a cinkají mu rolničky.
Má je na krku.

Už mi věříte?
Že to zvíře
není nebezpečné?


Kreslení je můj život

27. března 2015 v 14:22 | Rypouška |  Příběhy, které se můžou stát
Jednoho dne jsem se strašlivě nudila. Nevěděla jsem vůbec, co mám dělat. Mobil ani tablet mě nebavil, navíc byly vybité. V televizi nic nedávali, na počítač jsem neměla chuť. A venku nebylo ozvlášť moc hezky.

A tak jsem si sedla k mému stolku. Přemýšlela jsem, co mám dělat, a tak jsem se dala do malého uklízení.

Když jsem se dostala k starým výtvarným potřebám, našla jsem blok.

Napadlo mě, že bych mohla začat kreslit. To mi přece docela jde.

Tak jsem si znovu sedla ke stolu a chtěla jsem začít kreslit třeba nějakého koně. Ale zpaměti by to moc hezky nevypadalo.

Tak jsem si vzala starý kalendář z minulého roku a dala jsem se do kreslení. První dva koně jsem nakreslila, podepdala jsem se, prostě nádhera.

Ve škole, když jsem se o přestávkách nudila a když prostě nešlo nic zábavného dělat, vyndala jsem blok, kalendář a takovou speciální tužku, se kterou se kreslí moc pěkně.

Začala jsem malovat nějakého koně, pro jistotu třeba jak ukusuje trs trávy. A povedl se mi. Ale problém je v tom, že se musíte snažit, jinak se to nepovede nikdy.

Také se mi stalo, že jsem třeba hodněkrát i gumovala. To pak nevypadá moc dobře. Musíte si zkrátka dávat i pozor.

Když to takhle šlo dál, měla jsem nějak za dva týdny blok pomalovaný, ale ještě budu dělat z druhé strany. Samozřejmě další koníky. Věřte, je to zábava. Musíte to umět.

Malovat koně nemusíte, můžete si vybrat například motýly, kočky, psy a nebo třeba fotografie vašeho papouška, to je jen na vás, co vás bude bavit a půjde vám to.

A ve výtvarce budete také dobří. Zkuste to. Ale radím nějakou předlohu. Klidně i ten kalendář.
Nejdůležitější je, aby vás to bavilo.

A co bude dál? Budu dále malovat. Bude mě to hlavně bavit. :)

Článek je zařazen k tématu týdne ,,Co bude dál?".

Výtvarná soutěž v naší škole

26. března 2015 v 14:34 | Rypouška |  Moje slohy
Jako každý rok je ve škole výtvarná soutěž. Letos na podzimní stromy a přírodu. Žáci měli za úkol podzimními barvami namalovat les nebo strom.
Technika byla podle vlastní fantazie.

Někteří žáci si dělali podklad, někteří ne. Všichni malovali vodovkami a temperami.
Každý postup práce byl jiný.

Můj začínal podkladem. Podzimními barvami jsme s kámoškou udělaly dva krásné podklady, na které jsme pak malovaly.

Dále jsem pak obtiskávala stětec, aby z toho vznikly stromy. Listy jsem pak nalepila stříbřitou a zlatou barvou, které jsem pak obtáhla fixem.

Hotové práce jsme pak rozdali paní učitelkám.
Ty pak vyhodnotily nejlepší práce, vítězům daly odměny a vyfotily je.

Výtvarná soutěž se mi líbila a myslím si, že se všem výkresy povedly, i když nevyhráli.

A co bude dál za soutěž? To se nechme překvapit :)

Článek je zařazen k tématu týdne ,,Co bude dál?".

Robotka

24. března 2015 v 18:54 | Rypouška |  Články do soutěží
Dnes bylo krásné sobotní ráno. Kočička vstala trošičku dřív, než pejsek, a rozhodla se zalít venku na zahrádce květiny.
Vtom však uslyšela: "Nezlob!"
Kočičce to nedalo a šla se podívat, co se to tu děje. Květiny mimochodem zalije až později.
Kočička šla tedy k sousedům, od jejich dvora vycházel ten rámus.
"Co je to tu za hluk?" zeptala se zvědavě.
"Pořád zlobí," odpoví sousedka žabička.
"Kdo?" chtěla vědět kočička.
"To uvidíš... Běžela támhle." Kočička šla, kam jí žabka ukázala.
Šla dlouho po polní cestě, až uviděla, že se malinový keř prudce zatřásl. Rozhrnula ho. Uviděla malého robota, který neví, kterou malinu dřív sníst.
"Ahoj," pozdraví ji robot.
"Ty jsi robot?" podiví se kočička.
"Ale ne, já jsem přece robotka. Hele, tady mám mašli," ukáže jí na hlavičce drobnou červenou mašličku.
"Budeš moje kamarádka?" zeptá se kočička.
"Já nemůžu."
"Proč?" zajímá kočičku. Vůbec neví, proč by se s ní nemohla robotka kamarádit.
"Protože jsem dala slib. A musím ho dodržet."
Dál se na nic kočička nevyptávala, raději šla domů. Robotka dále sbírala červené maliny, ale na kočičku se už nepodívala. Kočičku to sice mrzelo celou cestu, ale s pejskem se dala hned do řeči. Nejdříve se vyptával, kde takovou dobu byla. Dělal si starosti a hlady už mu kručelo v břiše.
Kočička ale na vaření neměla chuť ani čas. Přemýšlela, co bude dělat v nadcházející situaci. Ale vůbec nic ji nenapadalo.
Když byl čas oběda a kručelo v bříšku jak pejskovi, tak i kočičce, rozhodli se, že se půjdou naládovat do restaurace.
Když tedy vyšli, potkávali cestou samé známé děti, které se ptaly, jestli by si s nimi nemohli zahrát nějakou hru. Pejsek s kočičkou vždy jen zavrtěli smutně hlavami, že ne, že mají obrovský hlad a musí se honem najíst v restauraci. Tak tedy šli, už ale nikoho nepotkávali a brzy si už sedali k nejbližšímu stolu hned u vchodu.
"Hele, pejsku," vzpomněla si najednou kočička, "co my si jen počneme z takové velké hromady pokrmů? Který z nich si vybereme?"
"Já chci guláš s kostmi," rozhodne se pejsek. ,,Ten mám rád."
"Já si zas dám uzenou rybu," olízne se kočička při té představě.
Když jim je číšník (tučňák, který je tu na brigádě) přinese, oba ho zbaští jako by nic. To si tedy dali. Kočička to rychle zaplatí a za pejska i poděkuje. Když vyjdou z restaurace, dýchají krásný čerstvý vzduch.
A tak jdou znovu domů. Ničeho zajímavého si nevšimnou a nikoho už nepotkávají.
A najednou se jí pejsek zeptá: "A proč vlastně nemůže s tebou kamarádit?"
"Říkala, že by porušila nějaký slib," odpoví kočička a vzápětí zuřivě mňoukne, protože jí na ocasu přistálo něco těžkého.
"A už se sem nevracej!" volá nějaká paní za tím. Vyhodila to. Ale to se zvedne a chce se tam znovu rozeběhnout. Pejsek s kočičkou to však zastaví. Když to zastaví, všimnou si, že je to robotka.
"Co to děláš?" zeptá se jí kočička a pořád si drží svůj bolavý ocásek.
"Zlobím."
"Proč?" podiví se už i pejsek.
"To je na dlouho," odmítne robotka.
"To nevadí," nedal se pejsek.
Všichni tři si tedy sednou na malou lavičku, na kterou vždycky sedají v létě děti se zmrzlinou.
"Začalo to tak," dá se do vyprávění robotka, "že mě sestrojili dva zlí kluci. Zlobí, kde se dá, a proto mě vytvořili. Jenže oni nemají kamarády, tak já taky nesmím. Hrozili mi jinak, když je nebudu poslouchat, že mě zničí. Proto musím dodržovat ten slib," povzdechne si robotka.
"Nebo taky můžeš utéct k nám," poradí jí kočička. "A všem lidem se pak omluvit."
"A porušit ten slib," dopověděl pejsek.
"Přece bys nechtěla, aby si s tebou nikdy nikdo nehrál?!" divila se kočička. "Tohle přece není špatné, když to porušíš. Špatné bylo, že tě donutili, abys slíbila něco, co se ti nelíbilo. A dělala něco, co se dělat nemá."
"Tak víš co, kočičko, musíme ty kluky potrestat. Půjdeme k nim domů a řekneme to jejich rodičům," napadlo pejska.
Doma se ještě převlíkli za strašidla a pak teprve vyšli. Robotka jim říkala, kudy mají jít, a strašidla šla po ulici a dělala "Bububu." Pomalu a hlasitě zaklepali na dveře. Otevřel jim zrzavý kluk s menším tmavovlasým klukem. Oba kluci na nich mohli oči nechat.
Tu pejsek promluví: "Přišli jsme proto, abyste nechali robotku a nic jí neporoučeli. Robotka si to nepřeje a my taky ne. Za trest, jestli toho nenecháte, odneseme vás do lesa a zamkneme v kleci. Tu klec dáme do strašidelné jeskyně, kde se budete hrozně bát. Budete tam mít žízeň a hlad a budete se klepat zimou."
Oba kluci na nic nečekají, zavřou dveře a upalují od nich co nejdál. Pejsek s kočičkou si pomyslí, že se oba zlí kluci schovali pod postel. Co by taky čekali. A neuhodnete, milé děti, jak to doopravdy bylo. Pejsek a kočička to tuší naprosto správně.
Zrzavý i tmavovlasý kluk se doopravdy schovávají pod dřevěnou postelí a navzájem si slibují, že už to nikdy dělat nebudou. Strachy se celí klepou.
"Myslím," povídá kočička, "že jsme je vylekali dost."
Podívá se na pejska s robotkou a ti přikývnou na souhlas.
Po cestě domů napadne kočičku: "Hele, a co takhle zajít za panem Čapkem, aby to napsal do novin?"
Ještě téhož dne se vypraví za panem Čapkem do jeho pracovny, aby mu všechno pověděli.
Když byli u konce s vyprávěním, řekl pejsek: "A pane Čapku, otisknete to do Lidových novin? Aby už nikdy nikoho nenapadlo zakazovat někomu přátele. A aby děti věděly, na koho se mohou obrátit, když jim někdo bude ubližovat. A aby zlí lidé věděli, co se s nimi stane, když budou někomu ubližovat."
"Vy jste mi, chaso, ale udělali radost!" rozzářil se pan spisovatel. "Všechno, co jste mi teď řekli, tam napíšu. A také zdůrazním," dodal, "ať si rodiče dávají na svoje děti větší pozor. Aby se takové věci už neopakovaly," uzavře pan redaktor.
A tak to teď pan Čapek napsal.
Všichni tři mu s úsměvem poděkují, rozloučí se a odejdou.
Když dorazí domů, je už pozdní odpoledne. Robotka odteď bude bydlet u nich, a v jejich domečku bude o něco veseleji.
"Tak jsme to přece jenom dokázali," zamumlá si kočička pod vousky a rozhodne se, že půjde konečně zalít ty květiny, které už od rána trpí kvůli tomu, že na ně neměla celý den čas.

Čím se mám rozhodnout?

20. března 2015 v 18:59 | Rypouška |  Příběhy, které se můžou stát
Byla jsem na rozcestí dvou cest: Buď zůstat u mého strýce v mé milované Anglii ♥ a nebo se znovu vrátit k mé rodině.

Pokud tu druhou cestou, tak přestanu jezdit na koni. Nemůžu přece opustit milovaného Štafetku! Je tak rozkošný! Mám ho moc ráda... Jenže co jiného dělat? Nemám na vybranou, rodina mě potřebuje.

Strýc je bohatý, mám vlastního koně, velký pokoj, hezké oblečení. Teta je moc hodná, a hlavně jsou tam dobré školy. A dobří kamarádi.

Ale má rodina je chudá, máme krávy a prasata a stále se o ně musí někdo starat. Maminka je navíc nemocná a otec příliš nevydělává. Má sestřička je ještě malá. Já jsem jediná naděje.

Nic jiného mi nezbývá...

Tak už si raději balím věci. Můj život je těžký. Musím se rozhodnout. Zachráním rodinu.

Když jsem se tedy podívala do mého rodného domu, příliš nadšená jsem nebyla. Musela jsem drhnout podlahu a vše umývat, jak to tam příšerně vypadalo. Nikdy na to nezapomenu.

Po čtyrech dlouhých měsíců pracování a jen takž stíhání školy jsem začla uvažovat, jestli se ještě někdy podívám do Anglie. Asi ne.

Když jednou zavolala teta se strýcem. Navrhli, abych jsme za nimi do Anglie přijeli. Všichni. To ale nešlo, mamince se totiž přitížilo. A moje naděje byli znovu fuč.

Uvidím ještě vůbec někdy Štafetku?

V neděli jsem jako vždy mazala chleby k snídani. Ale zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a teta mě přivítala. Jak se mi stýskalo po její anglické řeči!

Strýc s tetou tedy navrhli, že dají rodičům na domácnost peníze. Byli přece bohatí. Rodiče jen zářili. A malá Sára taky. Ráda by měla psa. A taky ho získala.

Já si znovu zbalila své kufry: jedu znovu ,,domů''.

Rodičům od teď ještě pomáhá velmi šikovná služka. A peněz už mají dost.

Jenže já se na ně nechtěla jen tak vykašlat. Sice se odstěhuju zase do Anglie, ale pořád je mám ráda. Moc ráda. A budu za nimi jezdit, a oni za mnou. Budeme si volat. Budeme se mít stále rádi.

Vše je skoro při starém. Ale já si uvědomila, že jenom o bohatsví nejde. Jde o lásku k rodině. A to si budu uvědomovat po celý život.

Mám ráda své rodiče, mám svého koně a jsem v Anglii stejně ráda jako u rodičů v domku.

Článek je zařazen k tématu týdne ,,Mít, nebo být?''.