Jak mi kniha změnila život

5. května 2015 v 14:39 | Rypouška |  Články do soutěží
Bylo mi teprve osm. Chodila jsem do druhé třídy a většinu času promrhala venku. Neříkám, že je to nějak špatné, ale moc jsem se neučila a ani nečetla.

Až jsme jednoho dne četli ve škole ukázku z jedné napínavé knížky v čítance. Bylo to o drakovi, který unesl své dítě. Děťátko plakalo, ale drak neměl slitování. Konec jsem se nedozvěděla a byla jsem z toho smutná.

A tak jsem si knihu vypůjčila ve školní knihovně. Našla jsem ji okamžitě. Když jsem přišla domů, pustila jsem se do čtení. Tak to bychom měli, první kapitolu jsem přečetla ve škole a teď, jak to bude dál.

Napadlo mě, že bych mohla jít ven. Ale kniha byla teď důležitější, byla tak napínavá! Schválně, jestli drak pustí své dítě? Mezitím se už drak rozletěl a plival oheň. Já se tedy rozhodla, že si půjdu sednout ven na lavičku a přitom si budu číst.
Když jsem tak udělala, byla jsem sotva v polovině knížky. Přišla pro mě kamarádka Verča.

,,Pojď si hrát!" povídá. "Budeme si házet s míčem!"

Ale já odmítla. Byla jsem tolik zabrána do knihy!
Potom mi to začalo být líto. Došla jsem za ní a omluvila se jí. Domluvily jsme si, že zítra po škole si vezmeme obě své oblíbené knížky a půjdeme si k ní číst.

Tak se i stalo. Její maminka nám nabízela sušenky i mléko a my je hltaly, abychom si mohly co nejdříve sednout ke své knížce.

Takhle to trvalo už nějakou dobu. Ve škole jsme četly nejvíce ze všech, také víme proč. I když už jsme velké, je nám oběma 11 let, jsme v 5. třídě a chystáme se jít na gymnázium, pořád rády čteme. Čtení nám zcela změnilo život. K lepšímu. Já knihy hltám o sto šest. Když čtu hezkou knihu, mám dobrý pocit.
 

Čekání na paní ,,Zimu"

5. května 2015 v 14:33 | Rypouška |  Moje slohy
Snad všechny děti čekají, až přijde zima.
Až napadne sníh, až budou stavět sněhuláky, koulovat se, bobovat a sáňkovat.

Mnohé jedou na hory, kde lyžují a rády sjíždějí sjezdovky.

Ale však všechny děti čekají na Vánoce, až přijde Ježíšek a nadělí jim pod stromeček dárečky.
Bez Vánoc by nebyla opravdová zima.

Po Vánocích však děti vylezou z domů a vyzkouší své nové dárky.
Když je zamrzlý rybník, bruslí děti na ledu.

Děti mají vánoční prázdniny, mnohé napadne, co by dělaly, kdyby žádná zima nebyla, kdyby nebyl sníh.

To by nemohly dělat nic venku na sněhu.
Musely by si číst a nebo při nejhorším - učit se do školy. To by nechtěly.

Ale naštěstí je zima bílá a tak mohou být šťastné a užívat si venku sněhu.

Přišlo jaro

5. května 2015 v 14:26 | Rypouška |  Moje slohy
Přišlo jaro...
Všechno se zelená, kvetou květiny, stromy se obalují květy. Rodí se nová mláďata.
Je aprílové počasí. Jednou svítí slunce, jindy zase prší.

Zvířata se už probouzejí ze zimního spánku.
Na lukách můžeme vidět koně, jak se pasou.

Na jaře se hodně sportuje. Když je hezky, jezdíme na kole a nebo kluci hrají na hřišti fotbal.

Na jaře se také sází květiny. Včely už sbírají pyl z květin.
Také se přeměňuje čas.

Jaro je moje nejoblíbenější roční období.
 


Filipojakubská noc

5. května 2015 v 14:22 | Rypouška |  Poezie
Čarodějnici jsem spatřil
během Filipojakubské noci.
Dlouhý plášť a klobouk jí patřil
a měla mě ve své moci.

Ona na koštěti létala
a velmi se smála.
Také na mě ukázala
a já se jí bát už začal.

A já se začal ptát,
jestli se někdy dostanu z její moci.
Možná! Až po Filipojakubské noci.

Jaro

5. května 2015 v 14:20 | Rypouška |  Poezie
Když přijde jaro,
všechno kvete.
Narodí se jehňátko
a kluk pomlázku plete.

Když přijde jaro,
jsem šťastná.
Jezdíme na kole
a příroda je krásná.


Největší mučení - mučení ve škole aneb mučení ve škole povoleno

9. dubna 2015 v 15:20 | Rypouška |  Příběhy, které se můžou stát
Seděla jsem v lavici. Byla totiž jedna hodina a já musela tvrdnout ve škole. Taková nuda! Venku svítí sluníčko a tak krásně hřeje! A já musím sedět tady!

Učitelka něco vykládala, potom jsme četli nudný text v čítance. Vo čem že to je? :D
Nějakej kluk má psa a ten pes je kouzelný. Dál si to nepamatuju.

Trvalo několik minut, abych tam neusnula. Moje lavice je přímo u okna, takže krásně vidím na školní hřiště, kde mladší kamarádky hrají volejbal.

Taky bych si šla zahrát! Místo toho nás ovšem naše třídní tady do nekonečna mučí. A tak jsem šla na záchod. To ubyde čas rychleji. Ale neubyl.

Když jsem se vrátila, učitelka vykládala tu samou látku pořád dokola, protože tomu skoro nikdo nerozuměl. Kromě těch pár šprtů. ty maj vždycky všechno nejlepší.

Mučení pokračuje dál. Když v tom mě učitelka vyvolá: ,,A teď nám Aneto řekni, jaký je vzorec na výpočet..." bla bla bla...

Už ji neposlouchám, ať si mi klidně napaří pětku. Hlavně ať už nás pustí!

Větší mučení neznám. Toto mučení bych zakázala, ale ouha. Musíme chodit do školy, to nařídila Marie Terezie. A tak se musíme neustále trápit. Moje kámoška vedle mě už je taky celá pryč. Nudí se stejně jako já.

A já se nudím ještě víc...

Konečně dojde velká ručička na dvojku. Sláva, jsou dvě hodiny. V tom se rozezní školní zvonek. Opravdu naše ukrutně nudná hodina končí!

Mučení je ve škole povoleno, pro někoho to mučení není (pro šprty) a pro někoho je moc veliké - jako jsem já.

Vzdělání je důležité, ale aspoň by nemuselo být tak časté - nechodili bychom tak často do školy. A vstávali déle. To by bylo príma.

Mučení je stále, to si pamatujte.

Článek je zařazen k tématu týdne ,,Mučení povoleno".



Chlapeček Bruto

31. března 2015 v 18:47 | Rypouška |  Příběhy, které se můžou stát
,,I ty Brute, ty si také vyčistíš zuby!"
,,Ale mami, mě to tooolik nebaví!"
,,Bez diskuzí! Zoubky si čistit musíš. Jinak budeš mít kazy! A to bys přece nechtěl."

Bruto se tedy pomalu odšoural do koupelny, za sebou vlekl svého zeleno - žlutého plyšového králíka, kterého nejraději cucal pod peřinou.

Bruta nikdy nebavilo čistit si zoubky. Bylo mu to jedno, jaké je bude mít. Ale maminka byla zdravotní sestra, tak jí to jedno nebylo.

Na svého synka hodně dobře dohlížela. Musel si čistit zoubky, i když nechtěl.

Bruto si při čištění vždycky přestavoval, že zubní kartáček je nebezpečný had a pasta je jeho jed. Tak ho to vždy více bavilo.

Mamimce bylo vždycky divné, co je to za podivuhodné zvuky.

Jednou se malému Brutovi nechtělo vstávat do školky. Maminka ho šla jako vždy vzbudit.

,,Nech mě mami!" zařval Bruto.
,,Ale Bruto, do školky musíš jít!" naléhala na něj maminka.
,,No tak dobře... ale zuby si čistit nebudu!"

Ale budeš, pomyslela si maminka.

Věděla, že když si Bruto nebude chtít vyčistit své zoubky, je to s ním těžké. Ale modelína na něho vždy zabere. Když mu dá maminka modelínu, Bruto udělá cokoliv.

A tak se i dnes stalo.

Bruto vstal od snídaně. ,,Jdu do školky, pojďme už."
,,Ale broučku, co zoubky? Nechtěl bys zabalit do školky i pořádný kus modelíny?"

Bruno okamžitě vstal a hned už byl v koupelně.
Na modelínu se vždy moc těšil. Rychle, ale důkladně si vyčistil zoubky. Teď ho to docela bavilo!

Ale co modelína? Sem s ní!

Maminka mu dala do školky modelínu a společně vyrazili.

Na Bruna to taky došlo, zoubky si čistit prostě musí. Ale toho víc se bál zubaře. Vždycky se bál, že mu bude vrtat zub. Ale zubař ho ujistil, že když si správně bude čistit zuby, žádný kaz mít nebude. A to Bruta přesvědčilo na čištění zubů.

Teď už ho to docela baví a zubaře se nebojí.

Článek je zařazen k tématu týdne ,,I ty Brute?".

Podivné zvíře

29. března 2015 v 10:41 | Rypouška |  Poezie
Viděl jsem zvířátko,
bylo jak poupátko.
A to zvíře,
nevěříte,
bylo podivné.

Podivné jak divný mrak.
Podivné jak velký drak.
Podivné jak kapky deště,
copak to bude ještě?

Nevíme.

Nevíme nic.
Proto máme bič.
Aby jsme byli v bezpečí.
A on na nás neječí.

Bylo to chlupaté.
Bylo to huňaté.
Uši mělo velké.
Copak to bude?
ZAJÍC!

On není nebezpečný.
On jenom nechodí na oční.
On nosí veliké brejličky
a cinkají mu rolničky.
Má je na krku.

Už mi věříte?
Že to zvíře
není nebezpečné?


Kreslení je můj život

27. března 2015 v 14:22 | Rypouška |  Příběhy, které se můžou stát
Jednoho dne jsem se strašlivě nudila. Nevěděla jsem vůbec, co mám dělat. Mobil ani tablet mě nebavil, navíc byly vybité. V televizi nic nedávali, na počítač jsem neměla chuť. A venku nebylo ozvlášť moc hezky.

A tak jsem si sedla k mému stolku. Přemýšlela jsem, co mám dělat, a tak jsem se dala do malého uklízení.

Když jsem se dostala k starým výtvarným potřebám, našla jsem blok.

Napadlo mě, že bych mohla začat kreslit. To mi přece docela jde.

Tak jsem si znovu sedla ke stolu a chtěla jsem začít kreslit třeba nějakého koně. Ale zpaměti by to moc hezky nevypadalo.

Tak jsem si vzala starý kalendář z minulého roku a dala jsem se do kreslení. První dva koně jsem nakreslila, podepdala jsem se, prostě nádhera.

Ve škole, když jsem se o přestávkách nudila a když prostě nešlo nic zábavného dělat, vyndala jsem blok, kalendář a takovou speciální tužku, se kterou se kreslí moc pěkně.

Začala jsem malovat nějakého koně, pro jistotu třeba jak ukusuje trs trávy. A povedl se mi. Ale problém je v tom, že se musíte snažit, jinak se to nepovede nikdy.

Také se mi stalo, že jsem třeba hodněkrát i gumovala. To pak nevypadá moc dobře. Musíte si zkrátka dávat i pozor.

Když to takhle šlo dál, měla jsem nějak za dva týdny blok pomalovaný, ale ještě budu dělat z druhé strany. Samozřejmě další koníky. Věřte, je to zábava. Musíte to umět.

Malovat koně nemusíte, můžete si vybrat například motýly, kočky, psy a nebo třeba fotografie vašeho papouška, to je jen na vás, co vás bude bavit a půjde vám to.

A ve výtvarce budete také dobří. Zkuste to. Ale radím nějakou předlohu. Klidně i ten kalendář.
Nejdůležitější je, aby vás to bavilo.

A co bude dál? Budu dále malovat. Bude mě to hlavně bavit. :)

Článek je zařazen k tématu týdne ,,Co bude dál?".

Výtvarná soutěž v naší škole

26. března 2015 v 14:34 | Rypouška |  Moje slohy
Jako každý rok je ve škole výtvarná soutěž. Letos na podzimní stromy a přírodu. Žáci měli za úkol podzimními barvami namalovat les nebo strom.
Technika byla podle vlastní fantazie.

Někteří žáci si dělali podklad, někteří ne. Všichni malovali vodovkami a temperami.
Každý postup práce byl jiný.

Můj začínal podkladem. Podzimními barvami jsme s kámoškou udělaly dva krásné podklady, na které jsme pak malovaly.

Dále jsem pak obtiskávala stětec, aby z toho vznikly stromy. Listy jsem pak nalepila stříbřitou a zlatou barvou, které jsem pak obtáhla fixem.

Hotové práce jsme pak rozdali paní učitelkám.
Ty pak vyhodnotily nejlepší práce, vítězům daly odměny a vyfotily je.

Výtvarná soutěž se mi líbila a myslím si, že se všem výkresy povedly, i když nevyhráli.

A co bude dál za soutěž? To se nechme překvapit :)

Článek je zařazen k tématu týdne ,,Co bude dál?".

Kam dál